Vynikající výkon předváděla v Českém Krumlově posádka Jiří Hladík – Aleš Pilný se Suzuki Swift GTi.

Po úvodní divácké superspeciálce a přejezdu na start v Českém Krumlově, řešilo mnoho posádek volbu pneumatik, jak to bylo u vás?

My jsme měli naprosto stejné dilema. Bylo jasné, že pršet začne, ale otázka zněla kdy. Jako nejlepší volba mi připadalo dát dozadu mírně řezaná media, dopředu suché a v rezervě jsme vezli další dvě víc prořezaná media. Před startovní rampou začalo lehce pršet a po krátké úvaze jsme se rozhodli předek přezout.

To bylo zřejmě správné rozhodnutí, když jste zajeli první čas absolutně…

To rozhodně. Ale spíš to byl celkem šok, protože jsme ještě dojeli kluky Hejhaláky, kteří se trápili na suchých gumách.

RZ3 byla kvůli havárii zrušená, ale na čtyřce se situace opakovala v podobě absolutního prvenství v RZ. Podařilo se vám tedy vyřešit všechny šumavské neduhy nového vozu?

Ono to tak mohlo vypadat, ale zdání klame. Před Krumlovem jsme měli krátký test, kde se nám povedlo slušně nastavit podvozek, ale zjištění, že problém s řazením třetího stupně přetrvává, nebylo rozhodně nic povzbudivého. V pátek před startem jsme ještě zkusili v převodovce vyměnit svislou tyčku řazení od Dušana Breichy, ale žádná změna se nekonala, to bylo další zklamání. Tenhle chlapík nám ovšem pomohl ještě jednou, vlastně nás zachránil.

Následoval první servis, kde už byla volba pneumatik jasná?

Jasná volba byla pro mokré gumy, ale ty v našem rozměru Pirelli nevyrábí, takže jsme museli zůstat na původním obutí. Na autě se nic řešit nemuselo, pouze proběhla krátká oprava ostřikovačů a běžný servis.

V další vložce jste zajeli druhý čas absolutně, bylo těžké držet za sebou zbytek startovního pole?

Bylo nám jasné, že Kalda půjde po přezutí před nás, udržet za sebou Legacy by bylo nemožné, takže jsem se o to ani nesnažil, ale nechtěli jsme slevit na tempu a dařilo se nám všechny ostatní porazit, což bylo vynikající a tohle závodění mě neskutečně bavilo. Ovšem potom přišla šestá rychlostka a tam to s námi začalo jít z kopce. Od startu se začalo všechno elektrické zpomalovat a následkem toho byla strašně špatná viditelnost. Stěrače bída, světla mizérie, ofukování skel tragédie a výsledný čas ještě podtrhl a sečetl naše trápení. Ale mělo být ještě hůř…

Auto mělo všechny příznaky nedobíjení, ale žádná kontrolka nesvítila, tak jsme doufali, že ještě jednu zkoušku vydrží a v servisu na nějakou chybu v elektrice přijdeme. Asi po kilometru v poslední RZ nastal horor. Stěračům se nechtělo vůbec, v autě jak v prádelně a rampu jsem musel nakonec vypnout úplně. Viditelnost se změnila na neviditelnost a jízda, i když pomalá, byla extrémně nebezpečná a náročná pro nás pro oba. Nakonec jsem zapnul varovné blinkry a podle jejich rytmu rozsvěcení a zhasínání, auto nejelo a jelo atd. To byl úplný konec a my zůstali na malém plácku před lesem definitivně stát bez proudu.

Jak velké bylo zklamání, odstoupit z tak skvěle rozjeté a náročné soutěže?

Mě samotného překvapilo, že v daný okamžik jsem nějakou šílenou frustraci necítil. Spíš jsem přemýšlel, jak celou věc nejrychleji řešit. Oba jsme začali telefonovat a zjišťovat možnosti pokračování v závodě. Kdo asi tak může mít náhradní alternátor na Swifta? No jistě, Dušan Breicha! Hned jsem mu začal volat, ale ani napodruhé jsem nebyl úspěšný. Po domluvě s mechaniky, kteří pro nás vyrazili, jsem začal propadat mírné skepsi a start do druhého dne nevypadal vůbec reálně. Překvapilo nás, že na takovém místě stál v noci a v lijáku, jako sám voják v poli, jeden z pořadatelů. Když jsme se s ním dali do řeči, zeptal jsem se, za co tuhle funkci, nebo práci dělá? Jeho strohá odpověď zněla: Slíbili mi 350 korun, je to taková brigádička. Sice jsme si neviděli do tváře, ale pán byl evidentně v pohodě. Teprve v téhle situaci si člověk uvědomí, že i těmto takřka neviditelným lidem patří velký dík, že můžeme závodit.

Když přijeli kluci a začali navazovat lano na odtažení, zazvonil telefon a byl to náš anděl jménem Dušan Breicha. Altík? Mám, stav se. To byla živá voda a cesta do Českých Budějovic na laně byla hned veselejší. V servisu kluci začali hned makat, já skočil do tréninkáče a mazal pro alternátor. Ve 2:15 jsem u Dušana vyzvedl dva altíky a zhruba ve 4:20 jsme dávali funkční auto do úpéčka. Mechanici opět předvedli skvělý výkon a jsem na ně opravdu hrdý. Musím ale taky poděkovat jiným mechanikům ze sousedního parkoviště, kteří nám ochotně zapůjčili startovací kabely.

Ovšem druhý den se vám v porovnání s prvním už tolik nedařilo. Nebylo to třeba spánkovým deficitem?

To rozhodně ne. Hodina spánku musela stačit, s tím si hravě poradil Red Bull. Ráno jsem se trošku klepal, jestli se baterie stačila dostatečně dobít, ale swiftík chytil na škrtnutí, takže paráda, jede se. Vstup do druhého dne nám zkomplikoval hlavně odpojovač baterie, který se začal na rychlostkách samovolně vypínat a my tak ztráceli moře času. Na druhém Kohoutu se vypnul tak, že jsme stáli v kopci a já se musel odpoutat, nadvakrát nastartovat a Aleš musel řídit, abych si mohl znova zapnout pásy. Potom se nám ho podařilo zafixovat stahovačkou. Do toho se přidalo stále se zhoršující řazení třetího stupně a v nízkých otáčkách se autu nechtělo dopředu, na Malontech jsme v jednom retardéru dokonce zůstali stát.

Útočit na Honzu nebylo jak, takže jsme se soustředili na udržení druhého místa ve třídě. V posledním servisu jsme obuli suché gumy, což nebylo úplně správně na Malontech, ani na Lipně, ale nakonec jsme druhý den dojeli s přehledem druzí, což při těchto problémech musíme brát jednoznačně jako úspěch.

Takže léčba dětských nemocí je stále aktuální?

Ano. Bylo mi jasné, že to tak dva závody potrvá. Na problém s převodovkou jsme snad už přišli, odpojovač je vyřešený a před Valaškou máme domluvenou kontrolu motoru. Věřím, že se všechno podaří zvládnout a swiftík ukáže drápky. Je nám líto, že nemůžeme startovat v Německu, ale nedá se nic dělat. Teď je nejdůležitější připravit auto na domácí RallyShow, kde budeme v rámci našeho projektu DRIVE TO HELP opět hostit klienty Centra Paraple a diváci se mohou znovu těšit na reportáž v České televizi.